základní údaje o Slovinsku:
oficiální název: Republika Slovenija
měna: Euro €
jazyk: slovinština, italština, maďarština
počet obyvatel: 2.019.392 (2. 10. 2007)
hl. město: Ljubljana (271.000 obyvatel)
rozloha: 20.253 km2
nejvyšší bod: Triglav 2.864 mnm
poloha: Střední Evropa
sousedé: Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko a Itálie
členem: OSN, EU, NATO
podnebí: na pobřeží převládá středozemní, v horách na severu alpské a na východě kontinentální
teplota: v lednu se průměrná teplota pohybuje kolem -2 °C a v červenci 21 °C
srážky: v Alpách se průměrná hodnota srážek pohybuje kolem 3.500 mm, v ostatních částech slovinska je to kolem 1.000 mm
národnostní složení: Slovinci (83 %), Srbové, Chorvati a Bosenci
náboženství:katolíci (57,8 %), ateisté, minority muslimů a ortodoxních křesťanů
slovinský jídelníček, aneb co zakousnout
Gibanica
jablečnotvarohovomakový závin z listového těsta, recept se mění podle oblastí
.
Jota
tento pokrm se dá přirovnat k naší zelňačce, kromě zelí do něj Slovinci přidávají i fazole
.
Pršut
šunka známá téměř po celém světě. Je to na slunci sušená šunka podávaná často jako předkrm
.
Štrukli
jablečný nebo tvarohový závin z listového těsta
.
Žganci
pokrm vyráběný z pohankové mouky a vody. Podávají se buď s mlékem, nebo s medem případně se sádlem a škvarkami.
.
čím to vše zapít
pivo
Pro Čechy potěšující zpráva. Slovinci si vaří vlastní pivo. Nejznámějšími značkami jsou Union, Zlatorog a Laško.
víno
Kromě piva mají Slovinci
spoustu vinařských oblastí (např. Vipava, Ljutomer). V supermarketu je
tak nepřeberné množství všemožných domácích značek jak bílého, tak
červeného vína.
kořalka
Moraváci určitě nepohrdnou slivovicí ani jinými ovocnými pálenkami, jako je např. grappa nebo borůvkovice.
průvodci
Jindra (Jíňa) Bulva, Míša Žvaková, Káťa Musilová
členové expedice
14. 8. 2009 – pátek
Prvním setkáním s krásami Slovinska byl příjezd v ranních hodinách do malebného hosrského městečka Krajnska Gora (mapa). Městečko se nachází 809 mnm a je
tak zároveň východiskem do severní části Julských Alp. Krajnska Gora leží na horním toku řeky Sávy u hranic s Rakouskem a Itálií. V zimě se zde koná jeden ze závodů Světového poháru ve sjezdovém lyžování. Kousek od náměstí se nachází slovinský obchodní řetězec
Mercator (něco jako naše Penny, ale lepší :o) ), kde lze sehnat všechny základní potraviny - od pečiva až po alkohol :o). V zadní části městečka je bobová dráha
o celkové délce 1.500 m. I když je to po ránu, je to super adrenalin hned první den. Vřele doporučuji. Po návštěvě Krajnske Gory následuje krátký přejezd do vesničky Gozd-Martuljek, odkud se vychází k vodopádům na horském potoce Martuljek
(mapa k vodopádům Martuljek).
Je to krásná a nenáročná cesta vedoucí údolým potoka a občas i vysoko skalnatým úbočím. Člověk vyjde jednu z mnoha serpentinek vedoucí vzhůru, když tu se před ním oběví překrásný výhled na první ze dvou vodopádů - Spodnji Martuljkov slap. Před vodopádem je zbudováno malé odpočinkové místo s lavičkou, odkud vodopád vyniká v celé své kráse. Cesta se klikatí stále výš a výš smíšeným listnatým lesem. Občas jsem
měla pocit, že se nacházím někde v naší krásné České kotlině. Tento pocit mě ale přešel ve chvíli, kdy les najednou skončil a oběvila se přede mnou skála, z níž padala z vysoké výšky voda. Byl to druhý vodopád Zgorji Martuljkov slap. U tohoto vodopádu jsem se poprvé setkala i se slovinským lanem a feratami. Cesta až nahoru k vodopádu totiž vede po kolmé skále. Není to nic náročného, ale pro lidi trpící
závratěmi to asi bude problém. Na horu k vodopádu šla celá skupina dohromady, cesta dolů pak byla individuální, takže si to každý mohl vychutnat po svém. Po procházce k vodopádům následoval přesun do kempu u vesničky Dovje.
Po rozbalení stanů několik "bláznů", včetně mě, skočilo do místního bazénku a udělalo tak divadlo pro místní obyvatele a cizince z jiných států. No a jak už to u Munda bývá zvykem, po večeři a po koupeli v bazénu následovala první seznamovací karimatkapárty, kde se vzájemně poznali všici účastníci zájezdu. Dozvěděli jsme se vzájemně kdo co dělá, co studuje, jak se jmenuje, co ho baví. K rozvázání jazyků pomohlo i několik lahví dobrého slovinského vína a zásob domácích pálenek.
15. 8. 2009 – sobota
Po
snídani následoval zhruba hodinový přesun do sedla Vršič. Silnice vede tzv. Ruskou cestou, kterou budovali ruští zajatí vojáci, aby byl usnadněn přísun zásob vojákům na frontě v 1. sv. válce. Cesta spojuje dvě vysokohrská údolí - Sava a údolí řeky Soči. Urputné boje zde
probíhali právě v údolí řeky Soči mezi rakousko-uherskými a italskými vojsky. Tato bitva se řadí mezi vůbec největší horské bitvy v dějinách lidstva! Na památku ruských vojáků, kteří zde zahynuli při budování této dlouhé silnice, zde byl vybudován
dřevěný kostelík v ruském stylu
a postaven vojenský hřbitov. A právě podle zajatců ruské armády se cesta nazývá Ruská cesta.
Ze sedla Vršič se vychází po značené cestě směrem k Prisojnikovu oknu (též Přední okno).
(mapa na Prisojnik)
Cesta vede nejdříve kamenitým polem, poté se ale noří do kleče, až se nakonec ztrácí v horské louce, kde se pasou ovce. Za námi se otevírá nádherný výhled na vápencovité hřebeny Julských Alp. Cesta pokračuje po louce až ke skalní stěně. Stěna není náročná na výstup a proto není ani
jištěna lany. Po tom, co se člověk vyškrábe do její poloviny, vynořuje se před ním obrovské skalní okno. Je to nádherný pohled. Okno je tak monumentální, až se člověku zatajuje dech. Není divu, vždyť na výšku měří skoro celých 12 metrů. Někteří ze zájezdu cestu zde u Prisojnikova okna ukončili a stejnou cestou se vrátili zpět do sedla Vršič.
Já s o statními pokračovala dále k vrcholu Prisojnik. Cesta pokračuje skalní stěnou až k hřebeni skalního masivu vypínajícího se nad koncem údolí Velika Pišnica. Po hřebeni se pokračuje částečně jištěnými úseky až k rozcestí buď na vrchol Prisojnik nebo rovnou dolů do údolí.
Jelikož se hnaly mraky, dostala jsem strach a místo na vrchol upalovala zpátky dolů do údolí. Stala se mi ovšem nepříjemná událost. Nejrychlejší skupina už dávno utekla. Druhá skupina, se kterou jsem klesala dolů mi po chvilce také utekla a já se tak sama ocitla sama při
sestupu dolů. Nevěděla jsem kudy přesně sestupovat dolů, tak aby cesta byla pro mě bezpečná a přirozeně se ve mě vybudil strach z pádu dolů do údolí. Moje cesta se tak velmi značně protáhla. Naštěstí mě v polovině dohnala třetí skupina a ??? mi pomohl při sestupu dolů. Velmi moc
děkuji za pomoc, jinak bych to asi sama nezvládla. Odměnou potom nejen pro mě, bylo ledově vychlazené pivo v Tyčarjevově domě v sedle Vršič. Po zpětném zdolání všech pětadvaceti serpentýn náš autobus zastavil u jezera Jasna. Je to přehradní jezero se sochou Zlatoroga. V zimě jezero
zamrzá a nabízí tak skvělou možnost bruslení na přírodním ledě. Ti nejodvážnější z nás (já ne) do jezera skočili a smyli tak ze sebe všechen pot z Prisojniku.
Večer, jak už bývá zvykem na různých zájezdech, byl zakončen karimatkaparty se spoustou dobrého Slovinského vína. A abychom se osvěžili po náročném výletě, skočila většina z nás opět do bazénku. Tentokráte se k nám přidalo i pár dětí jiných kempistů.
16. 8. 2009 – neděle
Po náročném dni následuje den odpočinkový. Proto se naše výprava vydala do lázeňského městečka Bled.
Rozprostírá se zde velké Bledské jezero ledovcového původu. Díky
zdejšímu termálnímu podloží je jezero napájeno termálními prameny a je
krásně teplé a vhodné ke koupání. Neudělejte tu blbost jako já a ráno
si nezapomeňte do batůžku přibalit plavky a ručník. Já se musela koupat
v mundo tričku.
Nejenom
my, ale i spousta turistů jej využívá ke schlazení se v horkých letních
dnech. V létě zde jen velmi stěží najdete kus volné pláže jen tak pro
sebe. Uprostřed jezera na ostrůvku byl postaven barokní kostel Panny Marie.
Pro zdatnější plavce není problém ke kostelu doplavat, pro ostatní je
zde možnost zapůjčení lodiček za menší poplatek. Kolem jezera vede
asfaltová cesta, kterou místní využívají k jízdě na kole nebo na
kolečkových bruslých či jen tak ke krátké hodinové procházce. Nad
jezerem se na vysoké skále tyčí krásný hrad
s výhledem na jezero a na okolní skalní vrcholky. Na hradě se nachází
muzeum o historii i současnosti Julských Alp, turista si zde v místním
vinném sklípku může stočit a polepit lahev výborného slovinského vína.
Dalším lákadlem je funkční věrná kopie Guttenbergova tiskařského
stroje, kde je možnost si vytisknou pamětní listinu. Na hradbách se pak
nachází bylinkárna s bylinnými likéry, čaji i samotnými bylinkami
Julských Alp.
Po prohlídce Bledu následuje přesun k Bohnijskému jezeru. Na jeho břehu
se rozprostírá kamenitý kemp Zlatorog
ve kterém se přečkává noc před výstupem na nejvyšší vrchol Slovinska -
Triglav (2.864 mnm). Někteří ten den ještě vystoupali k vodopádům na
řece Savici. Já tento výstup, k mé smůle, prospala. Z našeho zájezdu
jej spatřilo pouhopohých pět lidí. Ostatní většinou večeřeli, nebo jen
tak odpočívali před výstupem na Triglav. Večer, jako obvykle,
následovala karimatkapárty. Tentokráte na mole na břehu jezera. Mírně
nám naši párty zpestřil pes jedněch z obyvatel kempu - byl velmi nevrlý
a vždy, když kolem nás procházel, měli majitelé co dělat, aby jej
udrželi na vodítku a on si nás tak nedal k večeři.
17. 8. 2009 – pondělí
Konečně. Nástup na Triglav; mapa na Vodnikov dom (7 MB).
Vycházelo se přímo z kempu, kde jsme stanovali. Zabalili jsme si to
nejdůležitější. Já osobně měla jídlo, pláštěnku, mapu, lékárničku,
mikinu, bundu, tričko na spaní, 
náhradní ponošky, vak na vodu plný vody (2 litry), čelovku, peníze a
léky. Později se ukázalo že jsem dole mohla nechat mikinu, pláštěnku i
jídlo. Bylo vedro a kdyby nedejbože pršelo, vzala bych si nepromokavou
bundu. Cestou je několik horských chat, kde se dá zakoupit výborné
jídlo za rozumné peníze (+- 7 €).
První úsek cesty je stejný jako k vodopádům na řece Savici. Někteří již
tuto trasu tedy důvěrně znaly. Na rozcestí se ovšem naše expedice
vydala vpravo do prudkého kopce. Je to nejnáročnější úsek cesty. Po
strmých serpentinách se překonává 641 výškových metrů na asi 1 km. Po
náročném výstupu může být pro některé odměnou příjemná koupel v Črném
jezeru, pro ostatní příjemná krátká pauza na svačinu. Po pauze se
pokračuje dolinou pod stadorjem. Dolina vede nádhernými horskými
loukami, plnými nádherně rozkvetlými rostlinkami. Překvapilo mě, že
většina rostlinek je mě známá z našich luk a strání. Cesta pokračuje až
na Koču na Planini pri Jezeru, kde je pauza na oběd. V polovině tuto
cestu ovšem přerušuje malá horská chatka (planina Viševnik), kde je
možnost doplnit zásoby vody, případně si koupit něco malého na zub u
milé paní uvnitř. Já zde doplnila cukry v podobě müsli tyčinky a
dobrala vodu, která mi téměř došla. 
Po nabráni sil jsem pokračovala směr vytoužená Koča na Planini pri Jezeru,
protože jsem už měla vážně velkou chuť na oběd. Je to krásný zážitek.
Po necelé hodině dalšího stoupání lesem najednou cesta padá prudce
dolů, les končí a před vámi se vynoří Jezero na planině a sním i Koča
na Planini pri Jezeru. 
Je zde možnost koupit si teplý oběd. Já chtěla ulehčit svému batohu,
proto jsem vybalilo jedno ze svým MRE (vojenská strava US Army). Je zde
poslední možnost doplnění pitné vody. Sice je u kohoutku napsáno, že
voda je pitná pouze na vlastní riziko, mě ale nic zvláštního nebylo.
Dálší možnost je totiž až v cíli cesty. Dále se pokračuje přes Poljane,
planinu v Lazu, Lazovský preval, Miseljski preval, planinu pod Miselj
vrhom až do cíle naší dnešní cesty - Vodnikov dom.
Kousek od cíle nás překvapilo stádo krav s naštvaným býkem. Asi se mu
nelíbilo, že mu skrz stádo chodí samí turisté, tak už z dálky dával
najevo, ať se vyhnem, nebo že dojde k neštěstí. Museli jsme tedy
opustit na krátkou chvíli naši stezku a obloukem se vyhnout. Poté už
naštěstí následoval "jenom" kopec k Vodnikovu domu.
Pokud by někdo chtěl, těsně před kopcem je odbočka k horské salaši, kde
je možnost zakoupit čerstvého mléka, tvarohu nebo sýra. Na Vodnikově
domě si ovšem člověk může koupit kakao od těchto horských krav a k tomu
si dát i večeři od příjemné starší paní. Cenově je to všechno více než
přijatelné. V průměru zde jídlo stojí 6 €. Spí se v několika společných
noclehárnách, k dispozici má každý 2 teplé deky, polštář a jednorázové
povlečení. V noci bylo velmi velké horko a já téměř nespala.
18. 8. 2009 – úterý
mapa na Triglav (7,5 MB) Zájemci o Triglav vstávali v ve 4:30 a z chaty odcházeli již v 5:30. Z důvodu velkého návalu
turistů a hlavně proto, že cesta na Triglav a dolů
je
počítána na 12 hodin a dole u autobusu se musí být už v 5. Původní
odchod byl v 5:00, ale kvůli velké tmě a nebezpečnosti cesty po tmě,
byl odchod posunut o půl hodiny. Já z důvodu absence spánku jsem výstup
vzdala, protože jsem měla strach, aby se mi něco cestou nestalo. Teď
toho ale velmi lituji a asi se sem budu muset někdy v budoucnu vrátit s
jinou výpravou a Triglav zdolat. Nicméně jsem vyrazila z druhou
skupinou o půl deváté směr Tržašska koča
údolím Velska dolina. Je to opět krásná cesta napůl skalnatým a napůl
travnatým údolím mírně do kopce. Je zapotřebí nastoupat ještě 334
výškových metrů. Mě se cestou začala velmi motat hlava, až jsem měla
strach, že bych mohla omdlít a navíc jsem měla návaly horka, takže jsem
se navíc bála, že bych mohla mít teplotu. Naštěstí to spravil paralen.
Přisuzuji to všechno mému nočnímu nespaní. Takže možná ještěže jsem se
na Triglav nevydala. K Tržašske koče jsme dorazili akorat v době oběda.
Já místo jídla si dala hodinu spánku, mezitím nevrcholová skupina
začala sestupovat dolů do vesničky Trenta a vrcholová skupina dorazila
k Tržašskej koče. Oproti očekávání zde byli o hodinu dříve, rychlíci...
Sestup dolů nebyl tak náročný jak jsem si původně myslela. Je to krásná
širší cesta vedoucí mnoha serpentýnami až dolů. Před námi se navíc
otevírá pohled na vrcholky malé části Julských Alp. Je to velmi
fascinující pohled. Ke konci cesty na nás čekala malá odměna v podobě
velké ledové jeskyně, kterou vyhloubila říčka ve sněhu, jež ještě
nestačil roztát a už do další zimy asi ani nestihne. Kousek od jeskyně
jsme si dali malou zastávku, abychom smočili naše unavené nohy v ledové
vodě. Od osvěžovny nohou už to byl jen malý kousek k autobusu a ještě
menší kousek do kempu Polovnik v městečku Bovec.
19. 8. 2009 – středa
Abychom nechali odpočinout našim unaveným nožičkám, navštívili jsme městečko Kobarid (italsky: Caporetto, německy: Karfreit) a v něm válečné muzeum 1. sv. války, které bylo oceněno jako
evropské muzeum roku 1993. Jak už jsem psala výše, odehrála se zde největší horská bitva v dějinách lidstva a to mezi Rakousko-Uherskem a Itálií. Rok 1917 od p. J. Fučíka Mimo muzea je zde na památku bojů vystavěna i "Italská kostnice".
Náš zájezd navštívil muzeum, kde je celá historie nádherně popsána jak
fotografiemi a exponáty, tak i dokumentem v českém jazyce. Bohužel ale
hudba velmi přehlušuje mluvené slovo a tak nebylo moc rozumět. Po
prohlídce muzea je krátký rozchod po městečku a poté, ti kteří chtějí,
mají možnost procházky po naučné stezce (mapa stezky),
která vede nejdříve silničkou ke kostnici, dále pak přes hrad (taková
zřícenina, podle mě to byl zbytečný výstup, v r. 2009 zde probíhali
archeologické vykopávky, takže nic nebylo vidět), historické zákopy,
které zde zůstaly z období bojů, přes Napoleonův most přes řeku Soča
(italsky Isonzo) a zpátky do Kobaridu. Pro zájemce je zde možnost
odbočky k vodopádům Kozjak (pro velmi otužilé možnost koupání). Po
cestě zpátky pár metrů za Napoleonovým mostem se dá sejít dolů k řece
Soča a smočit se v horkých letních dnech, které nás provázeli po celou
dobu zájezdu. Odvážnější z nás (takže i já) vylezli na skálu a skákali
dolů do vody (asi 2 nebo 3 metry vysoko), která byla velmi studená. Po
koupání už stačilo jenom nasednout 
do autobusu a přesunout se k vodopádům Boka. Je to takový "odpočinkový"
výstup korytem potoka po balvanech až na horu. Je to hlavně pro lidi,
kteří ovládají lezecké techniky a mají jistou nohu. Ti dokáží za zhruba
hodinu a půl "vyběhnout" až úplně nahoru k vodopádu (ti méně zkušení se
dostanou zhruba do poloviny). Pokud je vody málo, dá se to zvládnout
suchou nohou až na horu, pokud je vody hodně, musí člověk počítat s
tím, že se namočí. Já si pro jistotu vzala sandále abych mohla i do
vody. Dostala jsem se téměř až na horu, měla jsem pak ale strach, že
kdybych se vrhla do potoka a plavala až pod vodopád, že by mě proud
vody strhl zpět a zbytek návštěvy Slovinska bych strávila seznamováním
se s místními lékaři. Těm, kteří mají menší zkušenosti s lezením
doporučuji pohorky kvůli vyšší bezpečnosti (já jsem magor, takže si ze
mě příklad neberte!). Zpátky dolů jsem to brala i vodou, protože to pro
mě bylo pohodlnější. Mokrá už jsem byla, tak co :o). Večer, jak jinak,
následovala karimatkapárty.
20. 8. 2009 – čtvrtek
Poslední
den v horách. Jelikož se naše horské tůry postupně stěžovali,
následovala tento den proto tůra nejtěžší z celého zájezdu a to výstup
na vrchol Jalovec (mapa Jalovce a Planiny Zapatok) . Nejtěžší z důvodu vysokého převýšení,
kdy se za cca 10 hodin musí nastoupat a sestoupat 1600 metrů. Proto se
na tento výstup přihlásilo pouze tří největších odvážlivců a namakanců
z celého zájezdu + průvodce Míša. Ostatní místo toho (včetně mě)
navštívili pramen řeky Soči a poté šlapali planinou Zapatok až do
horského sedla Velika Vrata (1.800 mnm). Dole v údolí je krátká odbočka
k malému vodopádku, ve kterém se dá, jako ostatně všude, koupat. Z mých
zkušeností je lepší nejdříve stoupat vůzhůru Planinou Zapatok a až
cestou dolů si udělat odbočku k vodopádku. Cesta vzhůru vede krásným,
sluncem prosvíceným listnatým lesem až k polorozbořené, asi bývalé
salaši. U salaše se naše výprava zastavila na oběd a ti, kteří chtěli,
pokračovali po dobrém obědě až do sedla Velika Vrata. Je odsud úžasný
výhled do malé části Julských Alp, nehledě na to, že sedlo samo o sobě
je přírodní unikát. Příroda si zde opravdu vyhrála. Ze dvou stran
svírají sedlo dva skalnaté výběžky a v sedle samotném roste kleč. Takže
pokud nebudete moc unavení, doporučuji se do sedla vyškrábat. Stojí to
opravdu za to. Někteří omylem přešli odbočku do sedla Velika Vrata a
pokračovali dále do sedla Krajnsky Preval. Času měli dostatek, takže to
vpohodě stíhali zpátky dolů do doliny, kde se všici sešli u autobusu.
Naši odvážlivci to dokonce stihli asi o hodinu rychleji oproti
předpokládanému času. Smekám!
21. 8. 2009 – pátek
Opuštíme hory. Jaká velká škoda. Klidně bych tu zůstala ještě měsíc! Nedá se nic dělat. Nasedáme do autobusu a vyrážíme směr Škocjanské jeskyně. Po třech
hodinách
jízdy autobus sjíždí z dálnice a parkuje u Informačního centra
Škocjanske Jeskyně. Byli jsme zde o něco dříve, takže byla asi
třičtvrtěhodinová pauza na oběd, nákup suvenýrů nebo jen tak válení se.
Ve 13:00 si nás zavolali průvodci do jeskyň. Od Infocentra je to ještě
asi 15 minut pěšky. Před jeskyněmi si nás průvodci rozdělili na několik
skupin. My (Mundo skupina) s anglickým výkladem + další dvě skupiny s
německým a slovinským výkladem. Naše skupina se do útrob jeskyní
vnořila jako první. Prohlídka vede několika obrovskými dómy s
krápníkovou výzdobou. Bohužel kvůli zemětřesením z minulosti je většina
krápníkové výzdoby zničena. Přesto je zde spousta jiných nádherných
krápníků. Z výkladu jsem nic nerozumněla. Naše průvodkyně nejdříve
hovořila slovinsky a poté anglicky. Jenže v jeskyních se to natolik
rozléhalo, že jsem sotva postřehla, kdy hovoří jakým jazykem, natož si
to ještě překládat. Ještěže jsem tedy byla vybavena informacemi, které
jsem si načetla vklidu doma a žádný výklad jsem tak skoro
nepotřebovala. Prohlídka trvala cca hodinu, poté ti, kteří chtěli, se
vyvezli nahoru výtahem, ostatní se vrátili krásnou stezkou zpět k
informacím. Opět doporučuji zvolit druhou variantu. Je to krásná, cca
dvacetiminutová procházka.
Po prohlídce jeskyň následovala cesta do kempu Lucija v přístavním městě Porotrož. Zde si všichni postavili stan a poté se ihned utíkali schladit
do vytouženého moře. Bohužel je zde moře špinavé, ale zato teplé. Kemp
zde má svoji betonovu pláž se schody do moře, které má navíc ohraničeno
nejakým polystirenem, či co to je, aby se lidé nemuseli koupat mezi
řasami a bordelem, co připlave po hladině z moře.
Po koupání v moři následovala ještě prohlídka přístavu Piran
(asi 10 minut autobusem z Lucie), jež je známo starobylou benátskou
architekturou a úzkými uličkami s dvojjazyčnými názvy ulic
(slovinsko-italsky). V období 13. století byl Piran pod nadvládou
Benátek. V tomto obodbí se město těšilo velikému rozkvětu, hlavně díky
těžbě soli. Bohužel ale za nadvlády Habsburků se městu moc nedařilo a
po návratu italské moci se to již moc nezměnilo. Dnes patří Piran k
jednomu z nejhezčích měst na pobřeží Slovinska a je velmi vyhledáváno
turisty. Říká se o něm, že je nejitalštějším městem na pobřeží
Slovinska. Dříve zde místo náměstí bylo nádraží místní dráhy do Koperu.
Po zrušení dráhy místní využili prostory pro náměstí, jemuž vévodí
socha místního rodáka Giuseppe Tartiniho
a proto má náměstí nezvyklý oválný tvar, který není pro přístavní města
obvyklý. Za návštěvu stojí i hradby města, ze kterých je krásný výhled
na záplavu červených střech v historickém centru, případně výstup na
věž, ze které je výhled ještě větší. Musím ale upozornit, že při výlezu
na věž každou čtvrthodinu zvoní zvon. Já zrovna vystrčila ven hlavu,
když se vedle mě zvon rozezněl. Byla jsem hluchá ještě asi hodinu. Kdo
má chuť může vystoupat na kopec, jež se tyčí nad Piranem a na jehož
vršku stojí katedrála sv. Jiří. Jelikož je to přístavní město, byla by
škoda neochutnat místní rybí speciality. Vydala jsem se proto do jedné
z restaurací a obědnala si vařené slávky a smažené chobotničky s
kalamáry, hranolkami, tatarkou a salátem. Mě to velmi chutnalo. Bohužel
ale bylo málo času na vytrávení a po dojezení posledního sousta jsem
měla asi 5 minut na to, abych se včas vrátila k autobusu a nemusela
zpívat za trest písničku. Naštěstí pro mě byli se mnou v restauraci i
všichni tři průvodci, takže trest by byl kolektivní. Stihli jsme to
jentaktak. V autobuse jsem poté všimla, že jsem v restauraci zapomněla
své sluneční brýle. Do teď jsem sama na sebe naštvaná, protože tyto
brýle NEbyli čínské! Hold, za blbost se platí.
Večer se uskutečnila závěrečná karimatkapárty na pláži. V jedenáct nás
ovšem vyhnala ostraha kempu, takže jsme se museli přesunout ke stanům.
Seznámila jsem se zde s místními studenty, kteří zde byli na
prázdninách. Pohostili jsme se vzájemně becherovkou a kolou s
borůvkovicí. Dva typické nápoje našich kultur.
22. 8. 2009 – sobota
Poslední
slovinský den. Dopoledne je věnováno koupání v moři a prohlídce města,
ve kterém jsme spali. Program zcela individuální. Já prospala celé
dopoledne a probrala se jen na zabalení si věcí na cestu do Prahy.
Ještě než jsme opustili Slovinsko, ubrali se naše kroky do hlavního
město Ljubljana (mapa Lublaně - 5,6 MB). Město prošlo zajímavým historickým vývojem. Původně to byl vojenský tábor Emona zbudovaný Římany. V roce 34 pnl.
byl tábor oficiálně povýšen na město. Ve 13. století padlo do moci
Habsburků, kteří jej přejmenovali na Kraňska. Při vzniku království SHS
byla kulturní metropolí Slovinců, od roku 1929 pak hlavním městem
Drávské bánoviny. Za 2. sv. války bylo město obsazeno Itali. Oficiální
metropolí Slovinska se Ljubljana stala až v roce 1963 a nezávislé
Slovinsko (po rozpadu Jugoslávie) zde bylo vyhlášeno v červnu roku
1991. Nyní je město centrem vzdělání, politiky a kultury.
Městská architektura je ovlivněna Jožem Plečnikem, který přestavěl
velkou část budov. Např. slavné trojmostí, rekonstrukce parku Tivoli,
Národní knihovna a mnoho jiných. Jožo Plečnik je pro Čechy znám hlavně
rekonstrukcí prvního a třetího nádvoří na Pražském hradě a úpravě
jižních zahrad. Kromě Plečnikovich staveb má Ljubljanská architektura
barokní a Art Nouveau charakter.
Dominantou města je hrad tyčící se na kopci upostřed města. Byl
postaven ve 12. století, byl sídlem markrabat, pozděj Vévodů
Korutanských. Z hradeb je za pěkného počasí vidět Julské Alpy. V době
mé návštěvy hradu se zde stačily vystřídat tři svatby. Centrem protéká
řeka Ljubljanica, podél jejího nábřeží je soustředěn veškerý kulturní
život. Návštěvník si může vybrat z bezpočtu malých kavárniček,
navštívit několik velkých tržišť (Pozor, v sobotu trhovci uzavírají své
stánky brzo! Pokud chcete navštívit tržiště, tak hned jakmile
vystoupíte z autobusu, tak vyražte, jinak máte smůlu.) či se jen tak
kochat krásnou architekturou starého města.
Pokud zrovna nemáte náladu na pozorování architektury, můžete si udělat
procházku parkem Tivoli, který zde stojí již od roku 1813. Park dostal
jméno podle slavných pařížských Tivoli zahrad, které jsou zase
pojmenované po zahradách Villa d'Este v Tivoli nedaleko Říma.
23. 8. 2009 – neděle
Tranzit přes Rakousko s postupnými zastávkami v Brně, Hradci Králové a nakonec v Praze.
Nazdar sláva výletu, přežili jsme, už jsme tady už jsme tu.
.
Speciální poděkování:
Našim průvodcům za perfektně zorganizovaný zájezd
Kubovi, který mě pomohl při sestupu dolů z Prisojniku
Kátě, která šla se mnou poslední při výstupu na Triglav
Martinovi za propůjčení vrcholové fotografie z Triglavu
všem ostatním účastníkům za super partu
Zdoje informací:
průvodce po Julských Alpách
program zájezdu Mundo
wikipedia.org
mapa Julské Alpy
vyhledávače google a atlas
vlastní hlava
seznam všech použitých map